Literárna súťaž Jána Kollára

HOUPAČKA

Zahrada voní létem. Sedím ve stínu třešně, kolena pod bradou, a zírám na černé tulipány. Opravdové, živé černé tulipány!

"Nedáš si džus?" nabídla mi pohostinně Katarina. Kulatý obličej jí zastiňují větve, zatímco na stehna dopadá sluneční jas.

"Jo, dík. Ty tulipány jsou nádherný."

"Přivezly jsme si ich minulý týžden z Holandska," ve svých větách rozmarně mísí a prolíná češtinu se slovenštinou. "Tam zoženeš úplně akékoľvek tulipány…"

Skutečně, Katčina zahrada byla okrášlená samými neobyčejnými tulipány - střapaté, oranžové, mnoholisté, růžovobílé, žlutočervené, fialové. Vždy nejvýše tři od každé odrůdy.

"Jezdíš často do Holandska?"

"Tak raz do mesiaca. Vždycky na víkend. Mám to tam hrozně ráda, dlouhou dobu som sa domnievala, že je to můj domov. Vůbec jsem nechtěla z Amsterodamu odchádzať, vůbec."

"Proč jste se tedy přestěhovaly z Amsterodamu do Prahy?" ptám se a pozoruji nezralé třešně nad svou hlavou..

"Kvůli máminýmu zaměstnání…má tu akési lepšie miesto."

"A co vlastně dělá tvoje maminka?"

Katarina usedla zamyšleně na houpačku, ale nehoupala se. Ne, nepamatuji se, co mi tenkrát odpověděla. Její maminka se zřejmě zabývala některým z těch pro děti dost abstraktních povolání, pod jejichž názvem se většině lidí vybaví zaneprázdněná žena v elegantním kostýmku sedící u počítače. Vracívala se pozdě v noci. Katarina měla celé dny dům sama pro sebe.

"Papuče si neber, ať se můžeš klouzat po parketách," volala na mě Katka z obývacího pokoje. "Pozri sa, tohle je přivolávač dážďa…" Ukazovala na asi metr dlouhou tyč s barevnými kresbami po obvodu, kterou kdosi opřel pod oknem.

"Jak to funguje? Umíš přivolat déšť, čarodějko?"

"Obracíš přivolávač v rukou a on zní jako leják… Nesahej na něj!"

"Proč? Nechceš, aby trochu sprchlo? Jsem zvědavá na jeho zvuk."

Katčiny černé oči zasvítily.

"Funguje, naozaj, funguje. Keď jsem ho poslednýkrát převracela, strhla se bouřka. Já se bouřek docela bojím a eště k tomu som bola sama doma…"

"Katarino, počasí nelze ovládat pomocí nějaké tyče…"

"Je to přivolávač dážďa z Egypta."

"…hm, z Egypta. Bouřky závisejí na úplně jiných věcech - na tlaku a oblačnosti a větru a tak. Já chci jen slyšet ten zvuk, zvuk deště, je-li věrný."

"A jestli mám pravdu a začne pršet?"ušklíbla se vychytrale. " Čo mi za to dáš?"

"Nevím…Co bych ti měla dávat?"

"Zostaneš tu so mnou, dokiaľ dážď nepřejde. Jednoducho sa vsadíme."

"Klidně. Takové vězení i takovou žalářnici si nechám líbit," zasmála jsem se a uchopila přivolávač deště, magický pozdrav od Nilu.

Opravdu šuměl jako déšť.

Další čtyři dny nepřestalo pršet.

Sledovala jsem ulpívání, stékání a slévání kapek na okenní tabuli. Svět se

rozpouštěl.

"Alespoň se smyje všechna špína z ulic," vyslovila jsem první hloupost, která mě napadla.

"Smyje se i ten nápis."

"Jaký nápis?"

"Někdo načmáral pod naše okna bielou kriedou slovo ´BALTHUS´,"pokrčila rameny Katarina.

"Co to znamená?"

"Netuším. Mohl by to být hlas, víš, niečo ako Bas a ALT…"

"Nebo nějaký druh pláště, do něhož se zaBALíš a podobá se BALoňáku," svraštila jsem čelo.

"Veľa cudzích slov končí na -us. Nacismus, komunismus, rasismus, kubismus."

"To není -us ale -ismus. Tohle -us je něco jako Spartakus."

"Odzadu sa to číta SUHTLAB," dumala dál Katka.

"SUCHÉ TLAPY."

"Spíš SUHÉ TLABY."

Dál lilo. Voda odstraňovala křídu z chodníku. Stmívalo se.

"Baltské moře,"řekla jsem po chvíli. "Nejspíš je to starý název pro Baltské moře. Už musím domů,"dodala jsem provinile.

"Zavolaj domů, že u mě přespíš. Nechcem tu byť sama. Kto vie, kedy se mama alebo ségra vrátí…"

"Vaši jsou rozvedený?"

"Jo. Ocko žije v Polsku. Keď za ním chcem isť, trvá to celou věčnosť. Chýba mi. Někdy se mi zdá, že bych s ním bola oveľa šťastnější než s mamou…a inokedy zase…já neviem, neviem, kde bych chcela bývať a tak ako tak sa ma na to nikdo neptá… Zostaneš tedy? Anežka, prosím."

"Zůstanu, stejně bych promokla, než bych došla domů. Půjčíš mi košili?"

"Iste…Vieš, celkom se bojím, keď som tu v noci sama. Bojím se vycházet z izby. Ve tmě vidím postavy, počujem kroky na chodbě. Koľkokrát si pak myslím, že se už vracia mama, ale není to pravda…"

"Já mám pokoj s bráchou. Spím nad ním na palandě. Občas mám strach podívat se dolů na bratrovu postel, bojím se, že tam nebude. Zvláštní, viď? Čeho všeho se lidi bojí."

"Moje slovenská starká, která teraz bývá ve Vršovicích, sa zase furt bojí o mňa. Neustále mi volá, stále jej niečo vadí, kontroluje, otravuje. Hrůza."

Znepokojilo mě, jak mluvila o své babičce. Zrovna tak jsem se cítila vždy jaksi pohoršena, když si stěžovala na svou mámu. Nyní se však vynořil zcela nový pocit, styděla jsem se. Styděla jsem se za to, že jsem šťastná, že se nehádám s rodiči, že mám ráda svou babičku, že jsem doma…nevím již, co všechno v mém životě mi připadalo tak trestuhodně krásné a jednoduché, ale styděla jsem se za svou spokojenost.

"Mám ťa rada, Anežka," přerušila Katarina ticho.

"Mám tě ráda, Katarino. Sladké sny."

"Žiju v nejkrásnějším městě na světě!"vykřikla jsem a rozesmála se nad svým nadšením. Seděly jsme s Katkou na kopci nad Trójou a zkoumaly Prahu dalekohledem.

"Ale prosím tě, veď jsi žiadne iné velké město nikdy neviděla. Ako to můžeš vediet? Ako můžeš vediet, že je Praha najkrajšia?"

"I kdybych navštívila všechna města světa, stejně mi Praha bude nejmilejší. Je moje. Znám ji. A je krásná. Nikde jinde bych žít nechtěla… a když už bych se odstěhovala, myslela bych na to, jak se sem jednou vrátím. Které ze svých měst máš nejradši?"obrátila jsem se ke Katce a podala jí dalekohled.

"Nemám žiadne města."

Poprvé jsem si uvědomila, že se dnes chová nějak chladně.

"Naopak. Znáš Bratislavu, Krakov, Amsterodam i Prahu. Můžeš si vybírat."

"Nie. Nič nepoznám. Nikde nie som doma,"opakovala zatvrzele, pohled upřený na město pod námi. Oči schovala za dalekohled.

"Mohla bys být doma v Praze, kdybys chtěla. Vlastně jsem myslela, že už jsi,"usmála jsem se rozpačitě.

Zaváhala.

"Za mesiac sa sťahujem do Nemecka, do Bonnu."

Šok. Nebyla jsem schopná reagovat.

"Nechcem tam, ale musím. Mama tam dostane prácu a berie si jednoho Nemca. Tlustýho, odpornýho Nemca, ktorý má byť můj tata. Nenávidím ich. Eště mesiac…"

Chtěla jsem jí něco říct, něco zásadního. Hlavu jsem měla plnou otázek, avšak nezmohla jsem se ani na jedinou. Mlčely jsme.

"Nebude to tak zlý. V Bonnu už určitě zůstanete napořád. Najdeš si tam kamarádky a naučíš se perfektně německy. Jazyky jsou děsně důležitý."

"Němčina je hnusná řeč. I ségra si to myslí. Už dva týždne hovorí iba po polsky a na nič iné ako na polštinu nereaguje," Katarina mluvila s takovým klidným smutkem. "Nezlob se, že som ti to nepovedala hneď. Predovšetkým se nezlob."

"Už o tom nemluvme… Přemýšlela jsi nad BALTHUSEM? Nešlo mi to slovo z hlavy, je to jako zaklínadlo."

"Mohla by sa tak volať hudebná skupina."

"Nebo středověký rytíř," napadlo mě.v "Pozerala som sa do slovníku cudzích slov. Není tam. Našla jsem iba balzám, baletku, balzu a také věci. Schválně, koľko slov začínajúcich na ´BAL´ vyjmenuješ!"zvítězil Katčin soutěživý duch nad chmurnou náladou.

"Balkón, balík, Baltské moře, Balkán, balada, balustráda, baldachýn…"

"Balón, balistika, balvan…"

"Baltazar, Balbín."

"Bali, Balorka."

"A Balorka je co?"

"Malorka na ´B´," zakřenila se Katarina.

"No, s balzou, baletkou a balzámem jich je docela dost. Teď bychom měly vymyslet i něco od ´THUS´, když už jsme milé BALTHUS rozkrojily,"navrhla jsem.

Chvilku jsme upíraly oči na odpolední Prahu a lámaly si hlavy.

"Nič také neexistuje. Jdu domů. Maj se."

"Měj se, Katarino!"vypravila jsem ze sebe udiveně a Katarina se ztratila mezi stromy.

"To je taková škoda, že Katka odjíždí," opakovala už poněkolikáté zelenooká Kamila. Nastal den loučení.

Pět dívek z naší třídy se šlo pozdravit s Katarinou. Nesly jsme jí dárky a vzkazy nahrané na audiokazetě. Balancovala jsem na obrubníku a podivovala se nad tím, že dosud necítím žádnou lítost. Slunce mě šimralo na nose a hlasy spolužaček se mísily s lomozem silnice.

"Co si o ní myslíš ty, Anežko?" vytrhl mě jejich dotaz ze snění.

"O kom?"

"O Katarininý mamce přece," odpověděla drobounká Jana podrážděně.

"Nevím, neznám ji."

"No právě. Je divná. To kvůli ní musí Katka do Německa. A Klaudie, starší sestra Katariny, se přestěhovala do Polska za tátou!"

Katarinin velký růžový dům ve mně pokaždé vzbuzoval neodbytnou představu cukrárny. Nyní před ním stálo zaparkované pěkné stříbrné auto, do něhož Katka a její usměvavá maminka nakládaly kdeco.

"Ahóóój!!!"

Výkřiky, objímání, slzy, dárky, zmatek, ruce a oči, sliby a vzkazy, smích a slunce. Motá se mi hlava.

"Vím, co znamená ´BALTHUS´," špitla jsem Katarině do ucha spiklenecky.

"Čo, čo to znamená?" zazářily jí oči zvědavostí.

Okamžik jsem si vychutnávala to napětí v její tváři. "Nedávno jsem si na to slovo zase vzpomněla. Zašla jsem do knihovny. Hledala. A našla… Je to přezdívka jednoho malíře z Polska."

"Maliar? Videlas jeho obrazy?"

"Viděla! Jsou hezké…ne jenom hezké…jsou takové…zneklidňující. Víš, on maluje děti stejně staré jako my. Někdy je někdo vyobrazen na plátně a pro tebe je cizí, ale děti na Balthusových obrazech vypadají, jako by v sobě měly kus ze mě, z tebe… takové zvláštní pohledy ty děti mají…"

Nechápavě mě pozorovala.

"Těžko se to vysvětluje. Za úsměvy těch dětí vidíš myšlenky… V popiscích stojí, že Balthus maluje..," zaváhala jsem, neboť některé věci se nevyslovují snadno, když je vám dvanáct let."…že maluje ´probouzející se sexualitu´." Katarina vyprskla smíchy.

"On je akýsi čudný, však?"

"Ne, to si nemyslím…mně se zdá, že maluje tak opravdově, ne realisticky, ale opravdově… To je jedno. Teď už víš vše podstatné."

"Budem ti písať, Anežka."

"Budu ti psát, Katarino. Ahoj." A Katarina mi navěky zmizela stejně jako křídový nápis, přivolávač deště a černé tulipány.

HOUPAČKA