ZRKADLENIE-ZRCADLENÍ
 

Zo ženského aspektu

MALÁ NOČNÍ PŘÍHODA

Známý zastánce lidských práv se potácivě naklání nad postelí, ve které leží někdo - asi z postgraduálního kurzu. Ten někdo má hlavu vystříhanou téměř dohola, zřejmě image. To nečekal. Intelektuál se naklání nad postelí v pokoji, který neměl ještě ve dvě v noci zamčené dveře, naklání se v dobrém rozmaru a těší se na sex, těší se, jak překvapí krasavici, která jej celý večer očarovávala významnými pohledy svých hlubokých očí. A najednou mu zasvítí lampa přímo do očí, to se mu nestalo už dávno, naposled při výslechu, když jej honili estébáci, už o tom napsal vícero esejí, bylo to hrozné, seděli proti němu, neviděl na ně, zasvítili mu lampou do tváře jako ve špatném filmu a vyptávali se. Je noc. Myslel právě na rozkoš a najednou lampa. Intelektuál si rukou zastiňuje oči. Holá hlava v posteli střídavě mžourá a střídavě třeští krátkozraké oči, mluví cizím jazykem, anglicky. Holá hlava jako ve vězení, nechce na to myslet, nebude na to myslet, vždyť tam ani nebyl tak dlouho, aby jej ostříhali, vůbec tam nebyl, jen o tom psal. Na výslechu byl, to ano, ale to ostatní… empatie. Má ten dar.

Za všechno, co o tom napsal, dostal cenu. Vězení, nesvoboda, totalita, samé nepříjemnosti… Ale proč nyní leží holá hlava právě v této posteli? Tady, v tomto pokoji, do kterého celkem jasně viděl vcházet ji? Na posezení po večeři byla do konce a bez partnera, který by ji stáhnul do postele, zkrátka, volná. Dávala mu znamení - co jiného to mohlo být, když nešla spát -, pozorovala jej a konec konců také nechala otevřené dveře. Tak proč tady teď není? Mohla se stihnout tak leda osprchovat, však také on udělal potřebné úpravy, tak kde ksakru, kde ksakru, kde? Tak ožralý přece ještě není! Kam se poděla? Ode dveří k posteli to bylo jen pár kroků.

Ruka, co patří holé hlavě, drží noční lampičku a svítí ji bojovníku za lidské práva do očí. Vypadalo to, že do odchodu svého řidiče v šest ráno si vcelku užije a stihne i ranní tiskovku v hlavním městě, i když neosprchovaný, stačilo by si dát jedno kafe, cigaretu, která zažene všechny pachy, možná koňak. Místo vší té skvělé vidiny tu z postele vykukuje jakási holá hlava a jen pánbůh ví, zda je to muž, nebo žena. Co jestli je to homosexuál, na letní škole byli opravdu všelijací exoti, i chlapi s náušnicemi, no ano, také toto je potřeba vydržet, naše stará dobrá střední Evropa se otevírá světu, zatraceně, hodně se toho musí vydržet. Všichni se večer tvářili tak nezávisle, zvědavě, lichotilo mu, žrali ho, ale po té exhibici morálnosti, disidentství a utrpení by se rozhodně nechtěl svalit do postele nějakého homosexuála.

Ruka patřící holé hlavě drží noční lampičku, po chvíli tu lampičku odtáhne trochu bokem a světlo konečně dopadne i na holou hlavu, je to, chválabohu, žena, její ruka nahmatá brýle, hlava zděšeně vykřikne, poté se viditelně upokojí, ale ještě pořád třeští rozespalé krátkozraké oči, v levém ušním lalůčku malá náušnička, Sibyla měla pravdu, dožili jsme se: chlapa nelze rozeznat od ženské.

Je to Neila, nebo jak se jmenuje, chodí takto vystříhaná, zajímá se o disidenty ve střední Evropě, dělá s nimi rozhovory, přiživuje se na jejich slávě, nyní má na mušce jeho, bude se jej ptát na vztah moci a politiky, na úlohu intelektuálů v politice, na postkomunistické výbuchy nacionalismu a podobně. Už to zná, na takovéto otázky by mohl odpovídat i o půlnoci, i když do těch newyorských novin si bude muset dát záležet, prý je záhodno vyhnout se vtipům o židech a o ženách a ještě o homosexuálech, štěstí, že ta politická korektnost, nebo kýho ďasa to je, nedorazila také sem k nám, dořiti, ale co teď, on se sklání nad postelí té novinářky, už má s ní domluvený termín, co jestli si pomyslí, že ji tady chce přefiknout? Co jestli to napíše do novin? Je ti ještě nějaký svědek? Jestli ne, rychle pryč, dokud ho ta příšerná osoba neozáří ještě i bleskem fotoaparátu… Co jestli se ho na to při rozhovoru zeptá? Rozhovor by mohl ještě odřeknout, jenže na co se vymluvit? Co jestli to ona stejně zveřejní? Má ho v hrsti, bože, ty ženy, ty ženské, kam má utéct, no kam, to je jedno, hlavně dveřmi, má je za zády, otočka a šup, šup, už je venku, co bude dál, to je teď fuk, ve svém pokoji si dá dvě vodky, nebo to byl koňak, možná whiska, to je jedno, bylo to tvrdé a usnul po tom. Ráno o půl šesté jej vzbudí řidič, ani se neumyje, dá si cigaretu a vzadu v autě si ještě pospí.

Den jako vygumovaný. Také on jako vygumovaný. Hlavně však je nutné vygumovat tu noc.

Je jasné, že ta bestie z novin ho má v hrsti. Měl by ji nějak znemožnit. Například, řekne o ní, že je lesba, však možná také je, jinak by jej určitě do té postele stáhla, když už nad ní tak stál. Prý je vdaná a má malé dítě, no tak potom proč u toho děcka někde netrčí - v tom svém zasraném New Yorku! Co se tahá po střední Evropě za disidenty, za bývalými disidenty, co nesedí doma na prdeli, co tu chce? Chce se vyspat s některým tím středoevropským intelektuálem, nebo nechce? Co chce? Co když v té posteli číhala jen proto, aby jej načapala? Ale odkud mohla vědět, že chce vlézt právě do toho pokoje a do té postele? Odešla hned po přednášce, jen se s ním domluvila na termínu interview a zmizela, kdyby ho chtěla sbalit, byla by tam zůstala déle, ani ho to nemrzelo, protože se mu nelíbila, taková nepůvabná, racionální osoba, na všechno se jen vyptává a asi je opravdu vdaná a má dítě, o jiné muže se nezajímala…

A kde zůstala ta druhá, vlastně první, za kterou jsem šel? Nechtěla také ona s ním dělat rozhovor? Matně si vzpomíná, asi chtěla, ale nebral to příliš vážně, ani to neposlouchal, myslel si, že je to jen záminka, však to asi i byla záminka. Ani se na ničem nedohodli, nedal jí termín, protože si myslel, že termín se určí sám, ale ne na rozhovor.

Neila. Opravdu to byla ona. V tu noc celá rozespalá, ale při smyslech třeští na něj oči. Byla strašně unavená. Odešla hned po přednášce. Celý den myslela na to, jak se asi má její dvouletá dcerka, která zůstala doma s mužem. Zvládnou to, nebo to nezvládnou? Zavolal domů, všechno OK. Potom se do noci připravovala na to interview. Na posezení nechtěla zůstat déle, nemělo to pro ni žádný význam. V noci se náhle probudila, protože se jí zazdálo, že se nad její postelí někdo sklání. Opravdu se skláněl. Napřed se lekla, ale když zjistila, kdo to je, ulevilo se jí. Neile totiž v její vystříhané hlavě ani na mysl nepřišlo, že by onen slavný muž mohl být pro zbytek jejího těla nějak nebezpečný. Zná jej jako zastánce lidských práv, jako moralistu, určitě nepůjde proti svým zásadám. Až ráno tiše zvažovala, jestli jej někdy slyšela mluvit také o morálce tohoto typu, a za nic na světě si nedokázala vzpomenout, ale proč by se to mělo od sebe oddělovat! Trpět pro pravdu a potom někoho v noci znásilňovat, to přece k sobě vůbec nejde, to jistě ne! Někomu chtěl dát dobrou noc a spletl si dveře. Určitě neví, kde je. Možná ani neví, co chce. Jen ať ji nepozvrací. Než rozsvítila lampu, říkal něco v tom svém nesrozumitelném středoevropském jazyce, to znamená, že jistě nepřišel za ní, protože ona mluví jen anglicky a on to ví. Vždyť ji zná, domluvila si sním interview pro slavné newyorské noviny, budou to muset tlumočit. Co ti chce teď v noci u její postele? Kolik je vlastně hodin? Dvě. Než nahmatala noční lampičku na svém stolku za hlavou, byla v šoku, ale když spatřila jeho, zůstala už jenom překvapená. Když mu zasvítila do tváře, uviděla dvě mhouřící oči, trochu napuchlé, zúžené, maličké jako oči krtka. Čelo zpocené, ústa vlhká, pootevřená, skláněl se nad ní, avšak v okamžiku se otočil a odcupital na svých krátkých křivých nožkách ke dveřím. Dveře našel okamžitě. Netrefil-li do správného pokoje a do správné postele, pak alespoň cestu zpět našel a trefil do dveří, a Neila je tomu ráda.

A když je pryč, uvažuje o tom, vždyť mohl na ni i spadnout! Možná by to zvládla, pokud by, ovšem, nezůstala v šoku ležet po ním zcela nehybně. On by potom na ní pravděpodobně usnul, a jak se Neila zná, bylo by jí trapné budit ho. Druhý den by ráno byla úplně odrovnaná. Jak by mu asi ráno, už probuzenému, vysvětlovala, že leží pod ním? Naštěstí, skončilo to dobře. Nespadnul na ni. Nic horšího se jistě nemohlo stát.

Jak s ním teď bude dělat interview? Co jestli se s ní už nikdy v životě nebude chtít setkat? Co jí řeknou v práci? Vyžadují to od ní, momentálně je takový trend. Měla by se na něj vykašlat a napsat fejeton o tom, jak opilý padá ženám do postele, ale to by jí asi neprošlo. Na takovéto boření autorit se její médium ještě nezmohlo.

Když autorita splašeně vyběhla ze dveří, Neila se nadzvedla na posteli, aby zjistila, jestli je Bora už v pokoji. Neslyšela ji přicházet. Schválně jí nechala otevřené dveře, tak se domluvily, protože v tomto starém zámku jsou dveře u některých pokojů pokažené. Když je člověk odemyká, můžou se úplně zaseknout, potom se musí zburcovat noční služba, což je velmi nepříjemné, a tak se Neila s Borou domluvily, že nebudou zamykat, vždyť sem v noci nemá kdo přijít.

Bora leží ve své posteli - asi tam leží, protože na druhé posteli u protější stěny je pod přikrývkou nějaký kopeček. Jako by se přikrývka trochu chvěla, ale to se možná Neile jenom zdá. Neila se jí zeptá, jestli to viděla. Bora neodpovídá. Spí. Neila ji nechá být.

Neila se byla ráno vyčurat zrovna v době, kdy bojovník za lidská práva nasedal do auta - z brány zámku vyběhl tím samým cupitavým krokem, jakým vyběhl ze dveří jejich pokoje. Zvedl hlavu nahoru k nebi, Neila odskočila od okna, aby ji neviděl. On rychle nasedl do auta a auto zmizelo za zdí.

Během postgraduálních studií se rozhodla, že bude psát o tomto regionu, ve kterém se ještě nedávno ozýval rachot padající berlínské zdi a železné opony. Všichni donkichoti jsou ve vládě, což jinde ve světě není běžná věc, proto se sem na to chodí dívat z celého zbytku světa. Ale nefungují tu pošty, celnice, autobusy a tak. Přežívá tady ale fenomén, který ženy dojímá a mužům dodává naději: intelektuálové, kteří hýbou světem. Ráno Neila Boře ve stručnosti poví o noční návštěvě. Bořina odpověď je lakonická: "Zvykej si, ve střední Evropě nefungují pošty, celnice a jiné instituce, včetně morálních autorit." A je to.

Bora a Neila sdílejí v zámku, kam přišly na letní školu o demokracii, společný pokoj, záchod a koupelnu. Dělí se o domácí práce: umývání koupelny, záchodu, podlahy v pokoji. Mají společnou prádelnu se sušičkou. Obdivují si vzájemně kosmetiku, očichávají si krémy a voňavky, povídají si o tom, co dělají. Žily si tu jako na zámku, pobyt jim už pomalu končí, ještě závěrečné pohovory, rozlučkový večírek a samozřejmě přednáška významného místního a zároveň středoevropského intelektuála, někdejšího disidenta, bojovníka za svobodu a lidská práva. Jeho životním mottem je, že se vždy sám osobně postaví na stranu všech trpících. Přednáška spojená s živou diskusí se studenty, potom ještě popíjení do noci. Když se Neila s Borou ráno probudí, intelektuál už bude za horami doly, protože má vlastního řidiče.

Boře se nepovedlo domluvit si s ním termín na interview, protože jí žádný termín nedal. Je zdejší, žádná Američanka, takže to pro něj asi není až tak zajímavé. Bora po přednášce ještě pořád doufala, že se s ním nějak domluví, potom už přestala doufat, protože byl čím dál tím opilejší, ale řekla si, že hned tak neodejde, aby si to později nevyčítala. Tolik už o něm slyšela! A teď tu ten slavný muž sedí, vypráví vtipy, chlubí se svými milostnými avantýrami a občas se na ni významně podívá. Bora si vždy myslela, že se chlapi takhle chválí jen mezi sebou. Možná chce u ní nebo u nějaké jiné vzbudit očekávání. Občas vzpomene také svou ženu, se slzami dojetí vypráví o tom, jak mu pomohla přežít totalitu. A Boře v jisté chvíli řekne: "Taková hezká holka, k čemu byste se vy zajímala o politiku, to jsou samé špinavé věci, vy jenom seďte a usmívejte se, to vám sluší víc." Boře se s ním čím dál tím méně chce dělat interview. Nakonec se jí už vůbec nechce. Je ráda, že se s ním na ničem nedomluvila. Přemýšlí, proč tu ještě sedí. Mistr právě dovyprávěl jakýsi dvojsmyslný vtip, kterému se všichni smějí. Bora přemýšlí, jak se má ze stále užší společnosti vytratit tak, aby si toho slavný muž nevšimnul, protože se po ní pořád ohlíží. Dveře má za zády. Nakonec se vymluví, že jde na toaletu, a vyjde ven. Maže do svého pokoje, ale najednou za sebou slyší kroky, ohlédne se, je to on, usmívá se na ni slibně a trochu dementně. A tak Bora vběhne do nejbližšího dámského záchodu. Snad nestojí za dveřmi a nečeká tam na ni? Bora vyjde ven, ne, bojovník za lidská práva na ni nečeká před záchodem, přece jen v něm asi ještě zůstaly zbytky kulturnosti, ačkoliv alkohol je viditelně rozpouštěl a odplavoval, takže všechny nánosy byly najednou pryč. Bora kráčí k svému pokoji. Jenže tohle je zámek a zámek má mnoho chodeb a Bora se tu ani po měsíci moc nevyzná. Myslí si, že jde zkratkou, ale nejde. Motá se po chodbách. Za jedním rohem vběhne rovnou do náručí rozkuráženého slavného muže: "Boro, všude tě hledám!" Oči se mu zalesknou. Tykání zní jako domluva na tom, co má následovat. Naštěstí se zpoza rohu vynoří také zbytek společnosti, která se vydala točitými schody zámku po stopách mistra. Hned vepředu jako první kráčí Ivo, Bořin kamarád, který mistra obdivuje a miluje a teď se o něj asi trochu bojí, vždyť leccos se může stát. Vydali se za ním zachránit jej a naštěstí se jim to povedlo, čímž se Boře velmi ulevilo. Ivo a další kumpáni chytnou mistra pod pažemi a laskavě jej vlečou po chodbách, až k jeho pokoji. U dveří se mistr pokouší vylovit z kapsy kalhot klíč a trvá mu to dlouho. Nikdo se neodváží pomáhat mu. Kdyby měl klíč v kapse saka, to by ještě šlo, ale takhle - trpělivě stojí a čekají, nakonec se dočkají. Mistr se pokouší strefit do klíčové dírky. Konečně rozmachem podá klíč Ivovi, aby to vyřídil za něj. Rozloučili se - dobrou noc. "Kdepak ty spíš, Boro, ach, Boro," zablekotal cosi. Bora neodpovídá, rychle vpálí do svého pokoje. Blesklo jí hlavou, jestli by se přece jen neměla pokusit zamknout za sebou dveře, ale pak si řekla, že to nestojí za ten lomoz, dveře se zasekávají, mohla by vzbudit Neilu. Kromě toho, vždyť ten neuměl trefit do vlastního pokoje a odemknout si ho, tak co. A Bora si pomyslela, že slavný muž asi usnul dřív, než padnul do postele.

A on téměř padnul do postele k Neile! Bora mlčí ve své posteli, slyší významného muže, jak cosi blekotá Neile, která tomu nemůže rozumět. Říká něco jako: "Neboj se, já ti neublížím", potom Neila na něj zamíří noční lampou a on krátce a potichu vykřikne. Neila na něj třeští krátkozraké oči, nasadila si své malé kulaté brýle a osvětluje ho noční lampou. Zastánce lidských práv si zacloní oči a zapotácí se. Bora přemýšlí, co se stane, jestli se ten muž velkého formátu otočí a uvidí ještě jednu postel. Bude se pokoušet zjistit, kdo v ní spí? Vrhne se na ni, nebo ji odvleče do svého pokoje? Bora ani nehlesne. Nakonec slavný muž udělá čelem vzad, neuvěřitelně přesně trefí do dveří a potichu je za sebou zavře. Bora si představuje, jak asi cupitá po chodbě, a dala by kdovíco za to, kdyby mohla vidět, jak se tváří a co dělá. Neila se rozespalým hlasem ptá: "Boro, jsi tady? Vidělas to? Asi chtěl někomu dát dobrou noc a spletl si dveře." Neila se zanoří do polštářů a za chvíli spokojeně odfukuje. Bora mlčí. Měla ty dveře raději zamčít. Jenže on by určitě bouchal a kdoví, jak by to dopadlo. Nejhorší jsou tací, co bouchají na dveře, nebo vyzvánějí telefonem. Nyní je alespoň jisté, že už se nevrátí.

Zastánce lidských práv vletí do svého pokoje, cvakne si čehosi z rozpité láhve, svalí se oblečený na postel a rychle usne, aby si z toho nemusel nic pamatovat. V noci se mu zdá, že ho americké feministky odsoudily za obtěžování, a ještě předtím ho vyslýchaly s lampou namířenou do tváře. Ptaly se ho, co chtěl v tom pokoji, a on neuměl odpovědět. Opravdu, co tam vlastně chtěl? Nic si nepamatuje. A hned se také domluví sám se sebou, že když se ta osoba z newyorských novin znovu ozve, nebo za ním přijde, bude mít okno. A rozhovor s ní klidně udělá. Na epizodu s postelí zapomene. Stalo se něco? Všelicos se v životě stává. Každému se to může stát. Hlavně, že se nic nestalo.

Ráno nasedne do auta. Řidič ho odveze do hlavního města. Má tam v devět tiskovku. Dá si někde ještě jedno kafe a bude se cítit lépe. Zámek má vysoké zdi, vevnitř je uzavřené prostranství, dvůr. Připomíná to dvůr vězení. Bojovník za lidská práva se podívá nahoru na oblohu. Tato věčná touha vězňů, zná to, hodně o tom četl. Umí se do toho vcítit. Má rád modrou oblohu a svobodný let ptáků. Dívá se nahoru, čtvercový výřez modra ho dojímá. Takhle vidí svět ti, kteří žijí v nesvobodě. Je časně zrána, ale i tak již lze odhadnout, že dnes bude pěkný den.

JANA JURÁŇOVÁ, přeložil MARTIN KUBÍK


Zpět na obsah